Moje kniha Předobjednávka Kdo jsem

Evangelíci na Těšínsku v tolerančním období 1781–1861

Krásná publikace s bohatým obrazovým doprovodem plasticky zachycuje život evangelíků na Těšínsku v letech 1781–1861. Kniha v šesti kapitolách popisuje nejen zakládání nových sborů (Bielsko, Bystřice, Dolní Bludovice, Jaworze, Komorní Lhotka, Wisła, Ustroń, Goleszów, Drogomyśl a Stare Bielsko) a církevní správu, ale věnuje se také náboženskému životu, evangelickému školství a výchově dětí. Sleduje rovněž zapojení evangelíků z Těšínska do politického dění v bouřlivém revolučním roce 1848 a jejich společenské aktivity, kterými zasáhli do složitých národnostních poměrů na Těšínsku. Všímá si životních osudů pastorů a dalších významných osobností, neopomíjí však ani prosté věřící.

Rukopis recenzovali prof. PhDr. Zdeněk R. Nešpor, Ph.D., a prof. dr hab. Janusz Spyra. Kniha bude mít kolem 300 stran a více než 80 obrázků. Knihu vydává Slezská církev evangelická a. v. Ukázky z textu jsou uvedeny níže.

Veronika Tomášová nám ve své knize Evangelíci na Těšínsku v tolerančním období (1781–1861) připomíná období „tolerování“ evangelíků v habsburské říši, které na Těšínsku znamenalo konec jejich pronásledování. Dílo je průkopnické nejen tím, že přináší z archivů nové údaje, ale rovněž tím že v češtině nabízí ucelený pohled na probouzející se evangelickou církev v daném regionu a období. […] Snímek na obálce knihy, jenž zachycuje sochu vzkříšeného Krista v těšínském Ježíšově chrámu, vyjadřuje radost věřících z Kristova vítězství nad smrtí. Živý a přítomný Spasitel Ježíš v tomto světě povolává svůj lid k životu. […] Kéž i tyto dějiny duchovního probuzení v tolerančním období upoutají zrak dnešního čtenáře na živého Krista a povzbudí jej k Jeho věrnému a radostnému následování!

Mgr. Stanislav Piętak, Ph.D., emeritní biskup Slezské církve evangelické a. v. (autor předmluvy)

Kniha Veroniky Tomášové dává barvy bílému místu, kterým je v česky psané literatuře toleranční období evangelické církve na Těšínsku. Dějiny těšínských evangelíků navíc zasazuje do širších, celorakouských, souvislostí.

JUDr. Daniel Spratek, Ph.D., soudce Krajského soudu v Ostravě, jeho dlouhodobým koníčkem jsou církevní dějiny, zejména rodného Těšínska

Obsah

  1. Předmluva
  2. Úvod
  3. Raná doba toleranční
    1. Dobové pozadí
    2. Toleranční patent
    3. Specifika tolerančního patentu v Rakouském Slezsku
    4. Ohlas tolerančního patentu
    5. Situace v Čechách a na Moravě
    6. Toleranční sbory na Těšínsku
    7. Bílsko
    8. Staré Bílsko
    9. Javoří
    10. Bystřice
    11. Dolní Bludovice
    12. Johann Tobias svobodný pán Seeger z Dürrenbergu (1728–1793)
    13. Komorní Lhotka
    14. Johann Gottlieb Tschammer z Jiskřičína (1790–1852)
    15. Visla
    16. Drahomyšl
    17. Friedrich Gottlieb svobodný pán z Kališe (1742–1808)
    18. Ustroň
    19. Holešov
    20. Návsí
    21. Těšín
    22. Georg Friedrich Erdmann Klette z Klettenhofu (1766–1846)
    23. Kazatelé
  4. Církevní správa
    1. Konzistoř
    2. Superintendence a senioráty
    3. Superintendenti
    4. Povinnosti superintendentů a seniorů
    5. Církevní právo
  5. Evangelické školy
    1. Vývoj evangelického školství po vydání tolerančního patentu
    2. Dozor nad školami
    3. Obecné školy
    4. Učitelé
    5. Učebnice
    6. Výuka
    7. Jan Śliwka (1823–1874)
    8. Školní knihovny
    9. Evangelické teologické gymnázium v Těšíně
    10. Prešpurské evangelické lyceum
  6. Náboženský život evangelíků na Těšínsku
    1. Liturgie
    2. Zpěvníky
    3. Náboženská literatura
    4. Kázání
    5. Konfirmace a výchova dětí
    6. Vliv škol
    7. Pietisté v Bílsku
    8. Pohřby
    9. Oslavy třístého výročí reformace
  7. Cesta od tolerance ke zrovnoprávnění.
    1. Svatováclavský výbor a pražské petice
    2. Slezské osvědčení pro svornost
    3. Evangelíci v Rakousku
    4. Národní výbor a specifické požadavky českých evangelíků
    5. Pillersdorfova ústava
    6. Říšský sněm
    7. Karl Samuel Schneider (1801–1882)
    8. Slezští poslanci a otázka zrušení roboty
    9. Evangelická konference v Praze
    10. Srpnová konference ve Vídni
    11. Evangelické konference v Čechách
    12. Protestantské provizorium
    13. Evangelický tisk
    14. Kroměřížský sněm
    15. Oktrojovaná ústava a císařský patent
    16. Stavby věží u evangelických kostelů
    17. Zrušení desátků a dalších dávek placených katolické církvi
    18. Otázka platu evangelických duchovních
    19. Aktivity pastorů
    20. Druhá evangelická konference ve Vídni
    21. Neoabsolutismus
    22. Konkordát
    23. Protestantský patent
  8. Zrození nacionalismu – počátek sjednocení národa a rozdělení církve
    1. Počátky národního probuzení na Těšínsku
    2. František Palacký a Těšínsko
    3. Jan Winkler (1794–1874)
    4. Studentské spolky na těšínském evangelickém gymnáziu
    5. Paweł Stalmach (1824–1891)
    6. Andrzej Kotula (1822–1891)
    7. Jerzy Bogusław Heczko (1825–1907)
    8. Andrzej Cinciała (1825–1898)
    9. Národnostní poměry na evangelickém gymnáziu v Těšíně
    10. Arnošt Plucar (1802–1858)
    11. Jan Kalinčiak (1822–1871)
    12. Frankfurtský sněm
    13. Němectví
    14. Proslov pastora Karla Kotschyho na frankfurtském sněmu
    15. Karl Friedrich Kotschy (1789–1856)
    16. Slovanský sjezd v Praze
    17. Slezský zemský sněm
    18. Ohlas revolučních událostí roku 1848
    19. Adolf Kolatschek (1821–1889)
    20. Paweł Oszelda (1823–1864)
    21. Boj proti alkoholismu
    22. Tygodnik Cieszyński
    23. Nowiny dla Ludu Wiejskiego
    24. Andrzej Źlik (1802–1865)
    25. Knihovny
    26. Kajzarovy dějiny evangelické víry na Těšínsku
    27. Starý Jan
  9. Závěr

3.1. Dobové pozadí


Pohled na Javoří kolem roku 1830.
Vpravo stojí evangelická modlitebna a před ní škola a fara.

[…] K prosazování náboženské tolerance přimělo císaře více důvodů, nejen vytrvalé usilování evangelíků o náboženskou svobodu (zejména čtyři roky trvající nepoddajnost a nezlomný odpor valašských evangelíků) a obavy z dalších nepokojů. Cílem liberálnější církevní politiky byl především hospodářský a politický prospěch státu, zajištění obecného blaha. Politiku osvícenského státu ovlivnily zejména dvě národohospodářské teorie: fyziokratismus, který spatřoval základ bohatství státu v zemědělství, a populacionismus, podle nějž prvním a základním předpokladem moci a bohatství státu je vzrůst počtu obyvatelstva. Odtud pramení změna názorů na poddaného člověka a obrácení pozornosti k jeho vzdělání i náboženskému myšlení. V dílech vídeňských národohospodářů Johanna Heinricha Gottloba von Justi (1717–1771) a Josefa von Sonnenfelse (1732/1733–1817) se objevuje přesvědčení o užitku náboženské snášenlivosti pro stát. Tolerování nekatolíků mělo zastavit jejich emigraci do nepřátelského Pruska, tedy zamezit úbytku pracovních sil, daňových poplatníků a vojenských rekrutů, přičemž už dříve byl umožněn příchod nekatolických podnikatelů, odborníků a kvalifikovaných dělníků pro nově zakládané manufaktury.

Uvedené praktické zřetele souvisely také s osvícenským důrazem na svobodu myšlení a projevu. Jako jeden z prvních formuloval nový postoj k lidem jiného vyznání John Locke (1632–1704) ve svém díle Dopis o toleranci (1689). Locke považuje stát za společenství lidí, jež bylo ustaveno pouze kvůli zachování a rozvíjení občanského blaha, přičemž za občanské blaho považuje život, svobodu, tělesné zdraví a osvobození od bolesti, stejně jako vlastnictví hmotných věcí. Ochrana života a věcí pozemských přísluší státu, ale péče o duši nemůže náležet státnímu úředníku. Žádný člověk totiž nemůže věřit pod nátlakem, i kdyby chtěl, a člověk nemůže být spasen skrze náboženství, kterému nevěří.

Josef II. jednal z vnitřního přesvědčení, že nikdo nemá být kvůli svému vyznání omezován a pronásledován, ale pokud jde o jeho osobní postoj a vztah ke katolické církvi, napsal 20. července 1777 své matce: Bůh mne chraň před tím, myslit si, že je lhostejné, stanou-li se příslušníci státu protestanty nebo zůstanou-li katolíky, a nadto, lnou-li k bohoslužbám, které zdědili po otcích, nebo se jich aspoň účastní. Vše, co mám, dal bych za to, kdyby všichni protestanté států Vašich přistoupili ke katolictví. Slovo tolerance znamená mi jen tolik, že bych ve všech pouze pozemských věcech každému bez rozdílu náboženství svěřil úřad, dovolil mu, aby směl mít majetek, provozoval řemeslo a byl státním občanem, když by k tomu byl způsobilý a státu a jeho hospodářství užitečný.

Josefu II. záleželo především na vytvoření centralizované monarchie, založené na osvícenských principech, z toho vyplývaly jeho rozsáhlé reformní snahy. Součástí Josefových reforem se stalo i vyhlášení náboženské tolerance, větší pozornost však věnoval katolické církvi, jejíž reformy směřovaly k odstranění „přežitků“ barokní zbožnosti a především ke zlepšení duchovní správy zakládáním nových far a lokálních kaplanství. Císař zasahoval dokonce i do liturgické praxe katolické církve. […]

6.5. Konfirmace a výchova dětí


Johann Kłapsia.

[…] Lvovský pedagog Jan Niemiec, původem z Těšínska, sepsal v roce 1895 obsáhlý článek o výchově dětí ve Slezsku. Vyzpovídal kvůli své práci celkem šest místních lidí, mezi nimi i Marynu S. z P. Maryna […] se narodila v roce 1824, chodila přes tři zimy do školy, kde se na lavici u kamen učila psát, číst a počítat. Její učitel, povoláním tkadlec, pracoval během výuky na stroji a občas dával svým několika žákům pokyny ohledně psaní a čtení gotických písmen [švabachu] ve Starém a Novém zákoně nebo českém Třanovského kancionálu. Maryna S. se přesto naučila plynně číst a psát, takže ve sváteční dny a v neděle zastupovala často otce ve čtení Dambrowského kázání, a později, když se vdala, činila to se stejnou svědomitostí ve své vlastní rodině. Veselá, cítila s bližními, milovaná všemi, kteří ji znali. Na půdě měla vždy zásobu léčivých bylin a celá vesnice k ní přicházela pro radu a pro „léky“. Ve své zahrádce pěstovala každý rok krásné květiny, nejen léčivé, ale rovněž takové, které měla ráda jen pro krásné tvary, barvy a vůně. V umění výchovy dětí byla mistryní.

Pastor Johann Kłapsia (1759–1805) ve své knize Modlitby a zbožné úvahy z roku 1794 upozorňuje na úskalí neupřímné výchovy: Kolik je mezi křesťany takových, kteří, když se modlí, nevnímají ani necítí, že se modlí, a nevědí, proč se modlí. Kde je však příčina? Myslím, a rozvažte, prosím, jestli to není pravda! Že hlavní příčinou je, že jsme se v mládí učili se modlit většinou pouze z donucení, a protože jsme ještě měli malý pojem o světě, učili jsme se modlit tak, že jsme nevěděli, a ani nerozuměli tomu, co se modlíme. Mnoho rodičů [bylo] takových, kteří strachem a třeba i samotným bitím nutili své děti k modlitbě, a to ponejvíce večer, když už se dětem chtělo spát. Takovou cestou se však nemohly setkat s modlitbou, jako s příjemnou a vskutku užitečnou věcí. Neboť co člověk dělá z přinucení, to v něm budí mrzutost a zanechává nepříjemnou vzpomínku. Na co si v mládí zvykne, to se stává jakoby jeho druhou přirozeností, to zakoření hluboko a silně v jeho srdci. […] To, čemu nerozumíme, je těžké si zapamatovat a zhola nemožné zbožně vyslovit a užitečně přisvojit srdcem nebo rozumem. […]

8.15. Karl Friedrich Kotschy (1789–1856)


Evangelický kostel v Ustroni.

[…] Kotschy se od června 1848 účastnil zasedání frankfurtského parlamentu. Hermann Dalton (1833–1913), v letech 1858–1889 pastor německého reformovaného sboru v ruském Sankt-Petěrburgu, se ve svých obsáhlých vzpomínkách zmiňuje také o pastoru Kotschym, jak jej jako chlapec poznal ve Frankfurtu, když pastor Kotschy přebýval v jejich domě: Úplně jiného ražení než oba poslanci ze Saska byl třetí obyvatel domu, pastor Kotchy z rakouského Slezska, kterého jeho sbor v Ustroni, složený ponejvíce ze slovanských obyvatel, vyslal do parlamentu. Bylo to plně zasloužené vyznamenání tohoto všestranného muže […] Byl tím, čeho si cenil a o co usiloval racionalismus té doby, po všech stránkách „obecně prospěšný“ farář plný dobroty k lidem a humánního smýšlení. Nám, dětem v domě, které jsme se o jeho prospěšné činnosti v šedé mlze dálek, na půl cesty do Asie, jen stěží něco dozvěděly, nejméně pak z jeho vlastních úst, byl farář a ze srdce dobrý přítel dětí zcela zvláštním zjevením z cizího východu, které dobře pasovalo do obrazu, jenž nám byl načrtnut o Polsku. Ve svém obnošeném, až do špíny zanedbaném oděvu připomínal polské židy, jak se objevovali v době velkých trhů ve městě. Služebné bylo takřka nemožné udržet jím obývaný pokoj v pořádku; nejraději by mu bylo, kdyby se hromadící špína – Homér by ho stěží nazval božským – nerušeně nechala být. Naopak ji žádal o pomoc, aby mu každé ráno v ranním svitu v odlehlé zahradní besídce připravila vanu s ledově studenou vodou. Zatímco se ještě v chladných, deštivých podzimních dnech ve svém zahradním úkrytu koupal, snědl jako ranní malé občerstvení – k hrůze služebné – syrové okurky s černým chlebem, jak jsem později zjistil, oblíbené jídlo slovanských sedláků. […]